Důvěra v život

Důvěra v život je neviditelná nit, která nás vede.  

Co když ale chybí? A jak a kdy vzniká? U každého je to jinak, ale často se tak děje už v době našeho růstu. Podstatou je: cítím se přijímaný, cítím se chtěný, milovaný. Cítím se být součástí lásky, mámy, cítím se být součástí rodiny, rodu, komunity, v níž žiji a rostu. Důvěra se děje/buduje krok za krokem. V závislosti na interakci s okolím. Důvěra v život se promítá i do důvěry v sebe. Důvěra jsou hluboké a pevné kořeny, o něž se můžeme opřít. Které nás podrží v čase nestability. Důvěra v život je jako kotva, která drží loď na místě, i když přijde bouře. Důvěra v život je, když otěže koní sice držíme, ale lehce, s napojením na řeč zvířete. Důvěra v život je nenásilí. Důvěra mi poskytne prostor uvnitř sebe k volnému nádechu a výdechu. Důvěra v život mi poskytne hluboký spánek, kde mé tělo může regenerovat. Důvěra v život mi dovolí plynout a nelpět. Důvěra v život mi dovolí nehodnotit, nesoudit druhé. Důvěra v život je tichá nenápadná síla. Důvěra v život vyvěrá z hlubokého místa v nás, kde se setkává zkušenost, naděje a odevzdání. Je to víra, že ať už se děje cokoli, život má svůj smysl, rytmus a tok – i když mu nerozumíme.

Když se věci nedějí podle plánu, život málokdy běží podle našeho scénáře. Ztrácíme práci, opouštějí nás lidé, zklamání střídají pochyby. V těchto chvílích je důvěra v život zkoušena nejvíce. Přesto právě tehdy má největší sílu. Nejde o naivní přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Jde o hlubší postoj: že i bolest a ztráta mají v našem příběhu místo. Důvěřovat životu znamená navazovat vztah s neznámým. Nevíme, co přijde, ale rozhodujeme se věřit, že to, co přichází, má hodnotu. Tato důvěra neznamená rezignaci, ale otevřenost. Neznamená pasivitu, ale ochotu žít naplno i s rizikem nejistoty.

Důvěra v život vychází z důvěry v sebe a je také spojena s kořenovou čakrou. Důvěra v život je často zrcadlem důvěry v sebe. Když si věříme, že zvládneme to, co nám život přinese, snadněji přijímáme i jeho proměnlivost. Není to o kontrole, ale o důvěře, že máme sílu projít vším, co přijde – s otevřenýma očima a srdcem. Strom neroste tak, že by věděl, co ho čeká. Prostě roste. Neptá se, jestli bude pršet, jestli přijde sucho. Prostě dělá to, co má. Růst, kvést, plodit. A stejně tak můžeme i my důvěřovat v to, že naše cesta má smysl, i když nevidíme všechny její zatáčky. Důvěru v život si nevynutíme. Není to rozhodnutí jednou provždy. Je to proces – podobně jako dýchání. Přichází s tichými chvílemi, kdy se napojíme na to, co je za slovy. Někdy je to skrze hudbu, někdy skrze modlitbu, ticho, chůzi v přírodě nebo setkání s někým, kdo nás chápe beze slov.

Zdenka Pavková